Exkluzivní rozhovor s mezinárodní tajemnicí Národního sboru Azov Olenou Semenyak 3. část

Rozhovor pořídil Verkkolehti Sarastus v předvečer finské konference Awakening, konané 6. dubna 2019. 

VS:  Řekla jste, že ruská zahraniční politika je vlastně pouze ruskou verzí globalizace. Co tím máte na mysli?

OS: Samotná Ruská federace je mnohonárodnostní stát s přísnou „protiextremistickou“ legislativou. Stejně jako západní země podporuje multikulturalismus, přesněji řečeno střet kultur pod pláštíkem předcházení podněcování k mezietnické, mezináboženské a rasové nenávisti. Migrace z neruských částí Ruské federace a sousedních euroasijských zemí, jako jsou Uzbekistán a Kazachstán, je nejen velmi rozsáhlá, ale z hospodářských důvodů i vládou de facto podporovaná. Na rozdíl od Ukrajiny podepsala Ruská federace globální pakt OSN o migraci. V roce 2011 byl mluvčí Federálního migračního úřadu Konstantin Poltoranin odvolán z funkce za kritiku migrační politiky EU a apely, aby se úřady Ruska snažily do Ruska přivést migranty slovanského původu namísto Asiatů. Na západní sympatizanty Putina, kteří si myslí, že by v Rusku měli politickou svobodu, kterou jim doma upírají, tak čeká veliké překvapení.

Na základě nechvalně proslulého „protiextremistického“ článku č. 282 ruského trestního zákoníku byla v roce 2015 zakázána poslední nacionalistická strana v zemi „Rusové“. Většina ruských nacionalistů vystupujících proti ruské multikulturní politice i válce na Ukrajině se uchýlila na naši stranu. Byla to pro ně jednosměrná jízdenka, stejně jako pro nacionalisty běloruské. Osud oněch ruských pravičáků, kteří ochotně hráli do rukou režimu podporou mýtu o represích proti rusky hovořícího obyvatelstva s cílem vytvořit iluzi „občanské války“ na východní Ukrajině, nebyl o mnoho jiný, nebo lepší. V současné době jsou tak buď za mřížemi, odsouzení za směšná obvinění po návratu do Ruska, nebo je poslali do Sýrie. Ruská vláda dává jasně najevo, že nestojí o politicky aktivní občany se zkušenostmi s reálným politickým bojem a zacházením se zbraněmi.

Bývalý plukovník FSB Igor „Strelkov“ Girkin, který opustil Donbas a nyní ho můžete vidět při jeho sóloprotestu proti pravděpodobnému navrácení Kurilských ostrovů Japonsku, letos v březnu pro nedostatek peněz a z pohrdání Putinem prodal svou zlatou medaili za „znovusjednocení Krymu s Ruskem z roku 2014“. Přiznal také, že na Donbasu dnes bojují už jen žoldáci, nikoli dobrovolníci. Nikdy nebylo tak jasně zřejmé, že celý projekt „Novoruska“ na východní Ukrajině vycházel zezdola, z lidu, jenom v těch úplně prvotních fázích konfliktu na Donbasu, a že tak tento konflikt skončí v momentě, kdy odtud Putin odvolá své jednotky.

Jen výjimečně měly krajně pravicové prapory jako Rusich/č to štěstí, že opustily území Donbasu dlouho před zjevným zhroucením projektu „Novoruska“. Odešli, protože „už si vlastně nebyli jistí, za co to vlastně bojují“. Ruští hlavouni navíc začali odstraňovat vůdce „povstalců“, jako například Batmana, Giviho, Motorolu, Zacharčenka a další. Putin udělal vše, co bylo v jeho silách, aby zabránil ruskému Majdanu, a tak přesměroval nespokojenost lidu směrem na Ukrajinu a Západ. Hlavní mýtus šířený za tímto účelem Kremlem je explozivní směsování „nacismu“ s „amerikanismem“: Všechno, co není „proruské“, je automaticky označeno za „protiruské“, postaveno ve vztahu k Rusům na roveň s „nacismem“ a nakonec vykresleno jako užitečný nástroj amerického imperialismu. Základem moderní ruské kolektivní identity je celkem pochopitelně vítězství ve 2. světové válce, chápané jako Velká vlastenecká válka. Skutečně groteskní podoby ale oslavy Dne vítězství nad Německem z 9. května nabyly na anektovaném Krymu a ve „Městě-hrdinovi Sevastopolu“.

V Rusku ale neplatí jen přísná „antiextremistická“ legislativa, zakázány jsou také „snahy o revizi výsledků 2. světové války“ i úlohy Ruska v ní, právě tak jako „glorifikace kolaborantů s Třetí říší“. Muže se tak někdo divit, že se lidé na pravici cítí v zemi s bujícím Stalinovým kultem dost nesví?

Na Donbasu jsou dobře patrné stopy kvazisovětské mytologie v kombinaci s ruskou neoliberální politikou: působí zde radikální levicové organizace z Itálie, Španělska, komunisti z Brazílie a Texasu, národně bolševický komik Benes „černý Lenin“ Ayo z Lotyšska, Burjaté z odlehlých republik Ruské federace a stovky čečenských bojovníků, vyslaných prezidentem Ramzanem Kadyrovem. Mnozí věří, že právě on se může stát příštím ruským prezidentem, neboť jeho pozice v Rusku je poměrně silná (navíc má i vlastní polovojenské jednotky), a v moderním Rusku koneckonců jde čistě o sílu státu.

To nás přivádí k další problematické otázce moderní ruské politiky: islámu. Rusko má historicky nejpočetnější muslimskou menšinu v Evropě, stejně jako největší mešitu na celém kontinentu. Nachází se v Moskvě a byla slavnostně otevřena za účasti Kadyrova a tureckého prezidenta Erdogana. Je třeba dodat, že na rozdíl od sovětských časů ztratilo Rusko kontrolu nad migrací z Kavkazu. Konflikty mezi etnickými skupinami dnes obvykle končívají ve prospěch Nerusů, kteří jsou postupem času víc a víc zastoupeni i v mocenských strukturách. Neobvyklé nejsou ale ani separatistické tendence v některých neruských republikách, jako je například Tatarstán. To jsou plody ruské multikulturní politiky. Hodně ruských nacionalistů dnes přiznává, že Putinovu válku proti Ukrajině podporovali právě v naději, že zlepší postavení Rusů v Ruské federaci. Ukázalo se však, že šlo jen o další past elit na idealisty a dobrodruhy.

Známý příznivec ruského jara Alexander Dugin v poslední době dospěl ke stejnému závěru. V posledních číslech svého autorského programu (?) „Duginovy odborné postřehy“ přiznal, že zahraničněpolitické úspěchy Ruska na Ukrajině (lze-li ztrátu Ukrajiny na úkor zisku Krymu považovat za „úspěch“) a v Sýrii ruskou identitu nijak neposílily. Naopak, veřejný diskurz v Rusku ovládají liberálové a v současné době tam tedy neexistuje možnost, jak dělat konzervativní politiku. Netřeba dodávat, že fámy o Duginovi coby Putinovu politickém rádci jsou zcela neopodstatněné. Nakonec sám dospěl k závěru, že to nejlepší, co mohou Rusové nyní udělat, je vytvořit narativ k zachování ruské identity v dějinách (?) a čekat na budoucí příznivější podmínky. Dugin i nadále vyzývá k podpoře Ruska a Číny na zahraničněpolitické scéně „proti Západu“, ale je zřejmé, že jeho chápání „multipolárního světa“ neplní ani ty nejzákladnější identitární funkce. Pro Kreml je důležité jenom to, zda se dotyčná vláda či politická síla chová prokremelsky nebo ne. Identitu do jisté míry uznává pouze v rámci širší multikulturní agendy a i to jen tam, kde to nijak nezpochybňují její suverenitu.

Proto nazývám politiku Kremlu jen další formou globalizace. My místo ní předkládáme unii Intermarium a alternativní panevropskou integraci, v níž jsou organické identitární principy zajišťovány a chráněny prostřednictvím solidárního zahraničního politického směřování.

Někteří lidé podporují americkou vojenskou sílu a jsou hrdí na Západ. Jiní se cítí posílení ruskými snahami postavit se Západu. Jedná se ale jen o pasivní tleskající publikum, jehož názory na politické změny ve světě nejsou důležité.

VS:  Nacionalistické politické strany a kandidáti dosáhli na Západě během posledních dvou let celkem významných vítězství. Některé z těchto stran a kandidátů jsou proruští, jiní, jako je polská strana Právo a spravedlnost, zase striktně protiruští. Myslíte si, že tento rozkol může do budoucna způsobit vážnější problémy?

V průběhu několika posledních let se většina evropských sil (i těch spojovaných s americkou alternativní pravicí), dříve vesměs proruských, buď posunula k neutralitě, nebo zahájila dialog či dokonce spolupráci s ukrajinskou stranou (Národním sborem). Jediní, koho jsme se ani nesnažili oslovit, je francouzská Rassemblement national – Front National, kvůli známým finančním vztahům Marine Le Penové s Kremlem. Intelektuální výměna s francouzskou Nouvelle Droite a souvisejícími proudy je ale poměrně aktivní (překlady prací Dominique Vennera, zpracování východoevropské verze archeofuturismu Guillauma Fayeho společně s EKRE a dalšími regionálními spojenci, rozvoj metapolitických iniciativ v duchu myšlení Alaina de Benoista s pomocí francouzské pobočky hnutí Reconquista).

Hnutí Reconquista bylo založeno v roce 2015 v Kyjevě na vlně masivní podpory západoevropských dobrovolníků ukrajinskému odporu proti hybridní válce Kremlu na východě země. Finští dobrovolníci patřili mezi nejvíce aktivní bojovníky regimentu Azov. Zpočátku různé pobočky celoevropského hnutí Reconquista (španělská, francouzská, německá, řecká a další) poskytovaly informační podporu Azovskému pluku a ukrajinskému boji za nezávislost, podobně jako Azovský civilní sbor. Jako koordinátorka tohoto decentralizovaného internetového hnutí jsem jim však dokázala nabídnout teoretické ukotvení naší spolupráce, a naši zahraniční spojenci ho nadšeně přijali. Jde o panevropanství a geopolitickou Třetí cestu, jež spočívají na pevných historických i konceptuálních základech.

Hnutí Reconquista tudíž otevřelo prostor pro druhou, řekněme polooficiální geopolitickou strategii Národního sboru. Ta byla schválena i v jeho stranickém programu při založení našeho parlamentního křídla v roce 2016 a zní následovně:

„2.3.1. Cítíme se být součástí evropské civilizace, nesnažíme se ale stát součástí bruselské byrokracie. Prioritou ukrajinské zahraniční politiky je proto politika budování nového společenství evropských národů na základě harmonické kombinace tradičních hodnot a inovativních myšlenek.

2.3.2. Jádrem nové evropské jednoty by se mělo stát vytvoření Společenství zemí, které se nacházejí v geopolitickém prostoru spojujícím Baltské a Černé moře. Právě s těmito zeměmi buduje ukrajinská vláda silné a komplexní (vojenské, politické, ekonomické, energetické atd.) vztahy.

2.3.3. Zvláštní pozornost je věnována vytváření přímých obranných, hospodářských a kulturních vztahů, překonávání historických rozdílů a konfliktů mezi zeměmi regionu […]“

„Polooficiální“ tak není, co se idejí týče, ale spíše z hlediska politických spojenců ze západní Evropy. Intermarium (Jadersko-baltsko-černomořská unie) je platformou pro novou panevropskou jednotu nejen proto, že naše země mají společné hodnoty a dobře zachované etnokulturní identity, ale také díky státní podpoře alternativního středoevropského partnerství v regionu. Jinými slovy, v plánu je rozšiřování rozsahu Intermaria směrem k alternativní panevropské integraci a navázání partnerských vztahů se západoevropskými politickými stranami a vládními strukturami.

Když tak v červenci vznikla 2016 Podpůrná skupina Intermaria, vyzvalo hnutí Reconquista již existující i potenciální západní spojence, aby se zúčastnili konference Intermarium pod záštitou Národního sboru a diskutovali zde o alternativní nebo paralelní evropské integraci. Na první konferenci v Kyjevě organizované hnutím Reconquista bylo nastíněno, že cílem této alternativní integrace je Panevropská konfederace suverénních evropských národů, nebo zjednodušeně Paneuropa. Zahajovací konference Paneuropa se zúčastnili švédští Nordisk Ungdom, CasaPound Italia, francouzský GUD, nyní obnovený jako Bastion Social, ale i ukrajinské, polské, chorvatské, lotyšské, litevské a ruské nacionalistické organizace a zástupci německé Neue Rechte či francouzské Nouvelle Droite.

Pascal Lassalle, intelektuál francouzské Nové pravice a moderátor na Radio Courtoisie, nyní francouzský zástupce panevropského hnutí Landsknecht, přednesl zdravici ukrajinskému hnutí Reconquista od bývalého vůdce a slavného spoluzakladatele Terza Posizione Gabriela Adinolfiho. Gabriele Adinolfi díky radikálnímu aktivismu své legendární italské organizace podpořil věc ukrajinských národních revolucionářů na Majdanu. Spolu s mým příspěvkem, kde jsem přiblížila panevropský program hnutí Reconquista a jeho vzory v příznivé geopolitické situaci umožňující rozvoj Intermaria, obsáhly tyto příspěvky metapolitické jádro konference, které je stejně důležité jako politická vůle a aktivní jednatelé, připravení vyvíjet paralelní projekty k nadnárodním aktivitám EU.

Druhá konference Panevropa byla organizována v duchu mnohorozměrných ambic alternativní evropské integrace: účastnily se jí politické strany (německá Der III. Weg a NPD, italská CPI, norská „Alliansen – Alternativa pro Norsko“, ukrajinský Národní sbor a Svoboda) a metapolitická fronta (známý švédský video blogger The Golden One, přední představitel americké alternativní pravice Greg Johnson), ale i ukrajinská národně revoluční organizace Karpatska Sich, iniciátor německo-ukrajinsko-norského projektu „Kraftquell“ Thomas Rackow a koordinační platforma pro ruskou nacionalistickou emigraci na Ukrajině „Russian Center“. Účast Grega Johnsona dala hnutí Reconquista poprvé transkontinentální rozměr (ve skutečnosti totiž hnutí usiluje o znovuzrození Západu jako takového). Zahraniční hosty včetně doktora Johnsona zaujala především akci bezprostředně předcházející třetí konference Podpůrné skupiny Intermaria.

Původní formát hnutí Reconquista je v současnosti myslím už překonaný, což však neznamená, že hnutí již není potřeba: značka Reconquisty i její mezinárodní pobočky zůstávají, ale projekt se dále specializuje. Geopolitické aspekty hnutí Reconquista přesahují formát konferencí Paneuropa díky rozšiřování mezinárodních kontaktů Národního sboru. Ty nyní zahrnují i zástupce italské Legy, německé AfD a řeckého Zlatého úsvitu. Týden před konáním finské Awakening mám vystoupit na Scandza Forum ve Švédsku.

Rostoucí geopolitické napětí mezi východní/střední Evropou a EU usnadňuje také rozvoj našeho geopolitického programu. Italský Matteo Salvini nově projevil svůj zájem o spolupráci s Polskem. To by dle jeho názoru mohlo vyvolat „evropské jaro“ a pomoci „vybudovat novou Evropu“. Došlo k obvinění pro-kremelského novináře Manuela Ochsenreitera z možného zapojení do žhářského útoku na Centrum maďarské kultury na Zakarpatské Ukrajině. (Bombový útok byl naaranžován tak, aby vypadal jako akt šovinismu ukrajinských nacionalistů a tím přerušil budování Intermaria). Útok významně oslabil pro-kremelskou lobby v AfD, Manuel Ochsenreiter je totiž poradcem Markuse Frohnmaiera, šéfa mládežnického křídla AfD.

To vše nás přibližuje strategickému cíli hnutí Reconquista: ukázat potenciálním západoevropským a americkým spojencům nevýhody příklonu k Ruské federaci a proměnit politické směřování pro-putinovské „Konz-Interny“ na alternativní evropskou integraci, přátelskou k Intermariu.

Metapolitický aspekt hnutí Reconquista se dnes rozvíjí hlavně skrze klub Plomin a online platformy jako Interregnum-Intermarium. Uměleckým, mytologickým a filozofickým základům velké evropské reconquisty je každoročně věnována mezinárodní konference Pact of Steel. Ta probíhá v rámci festivalu Asgardsrei, pořádaném Militant Zone.

Zvláštní pozornost však věnujeme také vypracování nového humanitárního paradigmatu, jež se má stát základem nové panevropské integrace a obecně velkého západního projektu. Za tímto účelem bude brzy založena platforma pro archeofuturistické studie.

Mezinárodní vojenská solidarita s Ukrajinou ve válce, která dala impulz vniku Reconquisty, se dočkala rozpracování i v oficiálním stranickém programu Národního sboru v podobě ustanovení o zřízení ukrajinské cizinecké legie. Přestože současné ukrajinské vedení v čele s Petrem Porošenkem zahraniční dobrovolníky zradilo, když je zbavilo slíbené právní ochrany, což nás přimělo nábor cizinců pozastavit, mezinárodní spolupráce usilující o rozvoj územních obranných sil a regionálního bezpečnostního systému je na vzestupu.

VS: Rusko se v minulosti několikrát pokoušelo zasáhnout do evropské politiky a získat v ní dominantní postavení. Po porážce Napoleona vystupovalo jako ochránce ancien régime a po porážce Hitlera zavlekli Sověti socialismus do východní Evropy. Snaží se teď Putin podporou protiunijních, nacionalistických sil o totéž? Myslíte, že může uspět?

Říkáte to jasně: Pro Rusko je důležitá loajalita Kremlu (moskevský centrismus), ne vytváření aliancí sloužících konkrétní ideologické či kulturní věci. V minulosti tak třeba panslavismus posloužil věci ruské nadvlády na Balkáně a ve východní Evropě. Je zajímavé, že existuje např. německá doktrína Mitteleuropa (Střední Evropa). Vypracoval ji Friedrich Naumann na ochranu „mladých“ východoevropských národů před ruskou nadvládou pod rouškou panslavismu. Samozřejmě, že šlo o germanocentrický projekt, ne však pangermánský a lze jej tak považovat za jakousi původní verzi Evropské unie, ovšem přátelské k jednotlivým národům. Během 1. světové války tato doktrína stavěla proti sobě „Řím“ a „Byzanc“, čímž zpochybnila stylizaci Ruska do role „třetího Říma“. Švédský učenec Rudolf Kjellen, autor termínu „geopolitika“, zastával podobné názory a usiloval o ochranu východoevropských a ugrofinských národů před tím, co nazýval křížencem ruského carismu s mongolskou vůlí k moci.

Jinými slovy je docela zvláštní, že existuje pouze jedna mezinárodní struktura, a to „kulturně marxistická“ EU, jež zastupuje evropské zájmy v soupeření supervelmocí, především Ameriky a Ruska – ke všemu velmi neefektivně. Nebude tedy žádným překvapením, když země střední a východní Evropy, ponechány svému vlastnímu osudu, v budoucnu uvítají regionální obrannou strukturu proti ruské hybridní válce a pokusí se vytvořit geopolitickou protiváhu k sebevražedné kulturní politice EU. Koneckonců, agresivní globalizace a neschopnost ochránit evropské země před zásahy supervelmocí jsou jen dvě strany téže mince. Dříve či později budou geopolitické koncepty, jako ten předloženy Národním sborem, v důsledku zhoršení krize v EU přijaty novou evropskou elitou.

V tomto ohledu se Rusko již ani nesnaží vnutit východoevropským a západoevropským zemím jakoukoliv doktrínu. Neexistuje totiž žádný jiný stát, který by ke zničení „slovanské jednoty“ přispěl více než samotné Rusko, když anektovalo Krym a vpadlo na Donbas. Rusku ve skutečnosti jde o zabránění znovusjednocení Evropy, což je jediná cesta k obnově evropského postavení supervelmoci. Ruská federace nepotřebuje suverénní Evropu, ale „malého bratra“ jako pískoviště své kremelské alternativní podoby globalizace. Proto také Rusko nejprve „podporovalo“ pravicový Zlatý úsvit a hned nato levicovou Syrizu. Proto Alexander Dugin očerňuje Intermarium jako americký loutkový projekt, přestože samotní Američané přiznávají, že verze Intermaria Národního sboru je oproti euroatlantickým modelům Intermaria jedinečná.

Dnes je zřejmé, že Rusko můžeme přirovnávat pouze k Římu v jeho pozdní úpadkové fázi. Nicméně ruské aktivity v Sýrii a kvazi-sovětské autoritářské Putinovy stylizace stále přitahují naivní lidi ze Západu, kteří tak jdou ve stopách prosovětského Ernsta Niekische nebo Jeana Thiriarta. Guillaume Faye kdysi nazval Putina „ruským de Gaullem“ a spolupráce Alaina de Benoist s Alexandrem Duginem na čtvrté politické teorii způsobila, že mnoho Evropanů zanedbalo „břímě politické existence“ Carl Schmitta ve prospěch vidiny všemocného spojence. Podle mého názoru ale takováto očekávání omlouvá jen jediná věc: Rusko se vždy považovalo za samostatnou civilizaci, přirozeně předurčenou k velkým projektům, po jakých volá doba, kdy se světový řád otřásá ve svých základech.

Hloubka rozporu mezi EU a protiunijními stranami přátelskými k Rusku bývá však trochu přeceňována. Zaprvé vezměme v potaz Minské mírové dohody a aktivity Normandské čtyřky, škodlivé pro ukrajinskou státnost, jež vyvrcholily přerušením jednání ohledně Morelova plánu ze strany Národního sboru. Zadruhé EU navzdory sankcím stále obchoduje s Ruskou federací. Zatřetí německá kancléřka Angela Merkelová označila iniciativu Tří moří za trojského koně EU a přivřela oči nad výstavbou plynovodu Nord Stream 2, který obchází ukrajinské území. Nepodpořila ani výzvu zemí Intermaria uvalit nové sankce na Rusko v reakci na konflikt v Azovském moři. Znamená to, že jsme nespokojeni se současným stavem a věříme, že pouze budoucí svrchovaná Evropa dokáže splnit naše požadavky a ochránit své geopolitické zájmy jako celek.

Kontrast mezi zahraničně politickým vývojem zemí ve sféře vlivu někdejšího Ruského impéria a SSSR na jedné straně a západoevropských zemí na druhé však skutečně může být překážkou pro alternativní evropskou integraci. Postoj USA ve spojení s objektivním úspěchem „euroskepticismu“ ve východní Evropě však v blízké budoucnosti učiní z proputinovské orientace západoevropských pravicových stran poměrně drahou zábavu. Náznaky jejich rostoucího povědomí o možnostech Intermaria ostatně vidíme už dnes.

VS: Situace na Krymu a na východní Ukrajině vykazuje v poslední době známky zostřování konfliktu. V listopadu se odehrál střet v Kerčském průlivu. Existuje možnost rozsáhlého střetu s Ruskem nebo je pravděpodobnější dlouhodobý konflikt nízké intenzity?

Mnozí se domnívají, že vojenská eskalace v Kerčském průlivu byla z obou stran politicky motivována. Očekávají tak opakování stejného scénáře během obou kol ukrajinských prezidentských voleb koncem března a počátkem dubna. I když se to klidně může stát, Rusko opravdu svou přítomnost ve vodách Černého moře a dokonce i v Azovském moři rozšiřuje. To je jen další připomínkou toho, jak ohromně anexe Krymu poškodila geopolitické postavení Ukrajiny. Možnost otevřené války ale navzdory neustálému posilování jednotek v sousedních ruských regionech není tak pravděpodobná. Zmrazení konfliktu a hospodářská devastace Ukrajiny jsou podle všeho pro vedení kremelské hybridní války vhodnější nástroje. Proto vůdce hnutí Národního sboru a první velitel Azovského pluku (v současné době je velmi aktivní na frontě) Andrej Biletský podporuje na Donbasu „chorvatský scénář“ – rychlou ofenzivní operaci, která by stála Ukrajinu méně krve, než roky pozičního boje bez možnosti odpovídat na bombardování.

VS: Děkuji za rozhovor Oleno. Chcete finským čtenářům sdělit ještě něco?

Velice vám děkuji za podnětné otázky i neutuchající zájem o Ukrajinu! Díky zkušenostem z rusko-finských válek je pro Finy myslím nedávný vývoj na Ukrajině velmi snadno srozumitelný. Nepochybně máme mnoho společného co se mentality a vůle odolávat týče. Jeden z velitelů Azovského pluku „Radis“ považuje svůj boj nejen za vlasteneckou, ale i za osobní povinnost. Jeho děda byl totiž jako dítě nucen uprchnout z východní Karélie během invaze Sovětského svazu (jež měla zabránit ostřelování Leningradu z Karelské šíje za 2. světové války). Všichni členové jeho rodiny zemřeli. Pradědeček se zúčastnil Zimní války. Finové se tedy nejen že dokáží s naším bojem ztotožnit, stejně jako třeba Chorvati, kteří mají podobnou zkušenost po kolapsu bývalé Jugoslávie, ale navíc podobné ohrožení ne až tak dávno na vlastní kůži zažili.

Účinky ničivě importované globalizace však Finsku už nyní škodí: Navzdory pravidelným vojenským cvičením nebo finským dobrovolníkům v řadách ukrajinských jednotek by dnes bylo mnohem těžší zmobilizovat finské obyvatelstvo, kdyby došlo k obnovení vojenské konfrontace s Kremlem. V současnosti proto není zapotřebí nic menšího než revoluce hodnot, ekonomických systémů i geopolitické sebeidentifikace. Naše odpověď musí být solidární a strategická, od společných vzdělávacích iniciativ až po vojenské výměnné programy a geopolitické plánování. Těším se na nadcházející konferenci Awakening (Probuzení), kde se budu snažit převzít od svých finských kolegů to nejlepší a pokusím se položit základy naší budoucí trvalé spolupráce.

preložil Ondřej Mann 

UPOZORNENIE: V rozhovore je niekoľko krát spomenuté hnutie Reconquista, ktoré však okrem istých ideových prienikov nemá s našim časopisom nič spoločné. Ide len o menovca nášho projektu.

Leave a reply

Close